Recenze hry: Tomb Raider II

Když se řekne Tomb Raider, většina lidí, co se alespoň trochu zajímá o počítačové hry, ihned ví, odkud vítr vane. Daleko méně lidí si ovšem pamatuje dobu, ve které se Lara proháněla po monitorech tvořená ve srovnání s dneškem ani ne setinou polygonů. My pamětníci můžeme srovnávat a myslím, že přes neuvěřitelný rozdíl v grafice jsme z původních Tomb Raiderů byli tehdy „vedle“ asi daleko víc než kdy budeme dnes.

První Tomb Raider byl svého času velice originální počin, protože žánr dobrodružné akční adventury v podstatě neexistoval. Zcela mimořádné bylo na tehdejší dobu také obsazení ženské postavy do hlavní role. První díl tak na sebe strhl opravdu mimořádnou pozornost hráčů a vydání druhého dílu bylo pro autory doslova povinností.

Druhý díl spatřil světlo světa v listopadu 1997 a na tehdejší poměry vypadal doslova úchvatně. Domovy těch šťastných, co tehdá ve své mašince opékali grafické karty Voodoo 2 (či podobný spartánský 3D akcelerátor), byly okupovány kamarády a spolužáky, kteří takové štěstí neměli. Tomb Raider II zajisté jel i na strojích bez 3D akcelerátorů, ale dojem ze hry byl poloviční. Okolí a samotná Lara si od prvního dílu graficky výrazně polepšili, ale bez 3D podpory se grafika pořád hemžila kostičkami a při vyšších rozlišeních zase nestíhaly tehdejší procesory. Každopádně mohu říci, že Lara ve druhém díle měla s trochou nadsázky ženštější tvary i pohyby a naučila se pár nových kousků. Změny a rozšíření neminuly ani zbraňoví arzenál, který byl ve hře bezezbytku upotřeben. Kupříkladu se zde nacházela harpuna či automatické pistole a navíc od prvního dílu přibyly ještě světlice pro osvětlování temných zákoutí.

Výrazným tahákem byl stejně jako v prvním díle příběh, který sice neoplýval kdovíjakými zvraty, ale dokázal docela sluše zaujmout. Celé se to točilo kolem jedné neobyčejné dýky jménem Xian s nadpřirozenou mocí, která umí svého majitele přeměnit v mocného draka. Lara nejprve dýku chtěla a posléze už jednoduše musela najít (jak jinak než) pro záchranu celého nebohého světa. O dýku měli samozřejmě zájem i další. Nejprve se ji snažila najít archeologická výprava, která byla posléze celá povražděna fanatickou organizací jménem Fiama Nera pod vedením Marka Bartoliho. Ten měl podle všeho o dýku opravdu eminentní zájem, na což přijde Lara hned na začátku hry v Číně. V Číně se také dozví, že Fiama Nera má údajné sídlo v Benátkách, kam se naše hrdinka okamžitě vydá, aby přišla celé věci na kloub.

V Benátkách vám začne nejvíce docházet, o kolik byl koncept hry změněn. Jako první přijdete na to, že kromě vyhynulých tvoru a další zvěře, která se vás snaží všemožně zakousnout, přibylo ve větší míře i lidských nepřátel v podobě Bartoliho stoupenců. Tihle lumpové vám budou značně komplikovat život. Musím říct, že jejich přítomnost byla někdy až rušivá a autoři se v tomhle ohledu mohli držet trochu zpátky. Místy bylo už frustrující, že se nacházeli v některých lokacích skoro na každém rohu, přičemž jejich inteligence nedosahovala ani inteligence hlídacího psa. Kromě nepřátel se vám do cesty postaví i tradiční hádanky, hlavolamy, doskoky a přeskoky, při kterých si nejednou div nezlomíte prsty ve snaze, perfektně načasovat skok.

V průběhu hry pozapínáte nemalé množství vypínačů, zatáhnete za desítky pák a kromě Benátek se Lara podívá i do potopeného korábu, na ropnou plošinu či do tibetských katakomb. Jako nejslabší lokace na mě zapůsobila ropná plošina, která do hry podle mého názoru moc nesedla. V rámci příběhu ovšem bylo i tato místo naprosto nepostradatelné a celkový dojem to nakonec příliš nezkazilo. Naopak již zmíněné Benátky či potopený koráb jsou naprostý luxus, který má neopakovatelné kouzlo a atmosféru. V Benátkách mě například dostala scéna, kdy jsem s lodí proskočil proskleným mostem mezi baráky. V roce 1997 jsem ve hrách demolice takovýchto rozměru vskutku neviděl.

Jak jste již asi pochopili, Lara v tomto díle neběhá celou hrou jen po svých, ale osedlá si například již zmíněný motorový člun či sněžný skútr, což vneslo do hry další svěží vítr. Osobně jsem Tomb Raider II prošel jedním dechem a doporučuji všem fanouškům série, aby překonali předsudky z letité grafiky a tuto klasiku okusili.

Ke hře vyšel i datadisk s názvem The Golden Mask, který jsem však neměl to štěstí hrát.