Recenze hry: Tom Clancy's Rainbow Six: Vegas

Rainbow Six: Vegas je už páté pokračování série taktických 3D akcí. Původní Rainbow Six z roku 1998 jako jedna z úplně prvních her s licencí Toma Clancyho a zaujal naprosto originálním konceptem, který simuloval reálné akce zásahových jednotek a kombinoval plánovací část nad mapou s následnou akcí. Osobně se mi tento koncept líbil, přestože se jednalo z dnešního pohledu o docela hardcore záležitost, protože nad plánováním trasy jednotlivých zásahových týmů člověk strávil mnohem více času než v samotné akci. Po třech dílech hry a několika datadiscích k nim přišel na trh čtvrtý díl zvaný Rainbow Six: Lockdown, který to celé hodně „zpřístupnil lidu“ a ve výsledku propadl jak kvalitativně, tak i prodejně. Tím jsem nad sérií zlomil hůl a již nic kloudného neočekával. Jak jsem se mýlil…

Vegas už od prvních videí, které se objevily na internetu vypadal zajímavě. Sice jsem byl stále docela skeptický, ale už ne natolik, abych odolal si hru pořídit. Asi bych měl teď trošku rozebrat děj, ale váhám, co na něm mám rozebírat. Jedná se tu o trochu nejasnou teroristickou hrozbu, kdy jistá organizace vystrkuje růžky v Mexiku a následně tvrdě udeří ve městě hříchu známém pod jménem Las Vegas. Motiv je mi víceméně neznámý i teď po dohrátí a šedý příběh je jedna ze dvou malých pih na kráse této hry. Na druhé straně málokterá 3D akce snad s výjimkou série Metal Gear Solid má nějakou opravdu sofistikovanou zápletku a při hraní mi to v podstatě vůbec nevadilo.

Spousta lidí má ze slova „taktická“ panickou hrůzu, protože jim přijde, že jakákoliv 3D akce, kde se neběží kupředu, je buď nezábavná nebo složitá nebo obojí. Vegas je ukázkovou hrou jak se tito lidé pletou. Již v Rainbow Six 3: Raven Shield zmizela plánovací část, takže dvě hodiny studování mapy se nekonají a vše, co na vás čeká je přímá akce. Ovládání je naprosto intuitivní a to jak vaší postavy, tak i vašich parťáků, opravdu si nedovedu představit, jak by to mohlo být lépe vychytané.

Vegas má velmi solidní systém krytí, který je principielně podobný třeba Gears of War nebo Splinter Cell, ale v reálu mi přijde lepší. Za každou překážkou je možné se schovat a přitisknout se k ní, přičemž v tu chvíli se hra přepne do pohledu třetí osoby, abyste měli přehled o tom, co se kolem vás děje. Především systém střelby zpoza těchto překážek je naprosto bezchybný a budete si vychutnávat situace, kdy vám budou létat kulky kolem hlavy, vy vykouknete a během desetiny sekundy trefíte protivníka do hlavy a opět se schováte. Pochvalu zaslouží i velmi propracované vzájemné krytí. Můžete opravdu účinně postupovat tak, že parťáky posíláte od jedné překážky ke druhé a zatímco se oni pohybují, vy je kryjete střelbou a naopak. Tohle je první hra, kde to 100% funguje (no dobře, tak 95% J), protože pokud nepošlete váš dvoučlenný tým do křížové palby, dokážou velmi účinně bojovat, AI je na velmi slušné úrovni. Skvěle můžete využívat možností, že zaměstnáte protivníka přestřelkou s nimi, zatímco se vy přemístíte do lepší střelecké pozice a dostanete ho z boku. Podobné situace možná znáte z Brothers in Arms, ale ve Vegas jsem z toho měl mnohem lepší pocit.

Zcela famózní je pak obsazování místností, které mají několik vstupů. Minikamerou pod dveřmi si zjistíte rozmístění nepřátel, přičemž kolegům můžete zadat primární cíle, sami se přemístíte k jiným dveřím a koordinovaně vpadnete dovnitř. Vaši kolegové umí rovněž používat při vstupu oslepující granáty, můžou třeba na dveře umístit výbušniny a odpálit je atd. Ve větších místnostech můžete účinně také využít toho, že necháte parťáky vejít jedním vchodem a zatímco se nepřátelé snaží je obklíčit, vpadnete jim do zad odjinud a sestřelíte všechny posily. Působí to maximálně realisticky a navíc je to opravdu zábavné.

Další vaše schopnosti jsou také zajímavé. Můžete slaňovat, můžete slaňovat hlavou dolů a přitom střílet. Můžete využívat nočního vidění anebo termovize (mimochodem lepší zpracování termovizoru jsem dosud neviděl, až to uvidíte v běhu, poznáte o čem mluvím), která se hodí v situacích, kdy je v prostoru třeba kouř nebo jako alternativa k nočnímu vidění.

Zbraňový arzenál je bohatý a skýtá širokou nabídku zbraní od lehkých kulometů ve stylu M249, přes automatické pušky, malé samopaly do jedné ruky až po pistole a možnost používat v kombinaci s pistolí neprůstřelný štít. Na většinu ze zbraní lze namontovat nějaký ten dalekohled, kolimátor či tlumič, navíc veškeré zbraně padlých protivníků lze rovněž použít.

Technické zpracování je celkově vynikající. Grafika je velice detailní, postavy jsou téměř bezchybně rozpohybované, obzvlášť parťáci se pohybují velice přirozeně. Zaujala mne také animace rukou vaší postavy při pohledu z vlastních očí - vše vypadá zcela prvotřídně. Jediné, co bych snad vytknul je, že na několika místech hry mi použití bloom efektu (neboli lehké rozmáznutí grafiky) přišlo už lehce přehnané a grafika by mohla být trošku ostřejší.

Zvuky jdou ve stopách grafiky. Namluvení je bezchybné, a veškeré zvuky zní jako břitva. Bonbónkem je geniální soundtrack, který bych se nebál označit za nejlepší hudbu z 3D akce, kterou jsem ve hře slyšel, navíc o velkou část zvyšuje adrenalin při akci. Autorům skláním velkou poklonu.

Někde na začátku jsem mluvil o tom, že příběh je jedna piha na kráse této hry. Druhou pihu tvoří můj dojem, že by se ve hře dalo trošku lépe zdůvodnit, proč na místě, kde je budova s několika desítkami teroristů zasahuje tříčlenný tým. To by v reálu nebylo pochopitelně možné a spíš by na tři teroristy nastoupilo několik desítek lidí ze speciálních jednotek. Na druhé straně by to už byla o dost jiná hra a v podstatě v každé 3D akci člověk odpraví takovou menší armádu.

Takže asi tak, z mé recenze plné slov jako výborný, famózní a bezchybný je jasné, že mne Rainbow Six: Vegas opravdu dostal. 3D akce obecně hraju zásadně 1x, tohle je zatím jediný kousek, u kterého vážně uvažuji, že si dám repete a to kooperativně ve třech lidech přes internet a na nejtěžší obtížnost. To bude nášup!

Nechápu, jak takový skvost může stát ve stínu bombasticky prodejných her typu Call of Duty 4, Medal of Honor Airborne či Half-Life 2, který jsem mimochodem začal hrát hned po Vegas a po dvou hodinách také přestal. Tak propastný rozdíl v zábavě prostě „nedávám“.