Recenze hry: Resident Evil 5 Gold Edition

Série Resident Evil má velmi bohatou historii. V současnosti se připravuje již šestý regulérní díl, nemluvě o spoustě odboček. Ačkoliv se se čtvrtým dílem radikálně změnil herní styl, což mnoho skalních fanoušků neslo s nelibostí, šlo o prvotřídní zábavu a v mnoha ohledech novátorský titul, který si z recenzí odnášel nejvyšší hodnocení. I v mém osobním žebříčku se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem kdy hrál. Od jeho pokračování na nové generaci konzolí jsem tak neočekával nic jiného než absolutní dokonalost. Čtvrtý díl však nastavil laťku až příliš vysoko…

Hlavním hrdinou RE 5 je Chris Redfield, testosteronem napumpovaný bijec, který se objevil už v několika hrách z prostředí RE. Chris jako člen BSAA (organizace vytvořené k boji s biologickým terorismem) přijíždí do Afriky, aby dopadl obchodníka s biologickými zbraněmi. Tou dobou už je ale většina místních obyvatel ovládána parazity známými ze čtvrtého dílu, kteří zvyšují jejich agresivitu. Na Chrise tedy rozhodně nečeká vřelé přivítání a kromě dopadení nebezpečného obchodníka bude muset bojovat o holý život.

Takováto mise si vyžaduje pořádného chlapa… a taky ženu. Hned po příjezdu se Chris setkává se svým ženským parťákem – mulatkou Shevou Alomar. Ta má být Chrisovým průvodcem v neznámem prostředí a pomocníkem, půjde-li do tuhého. Pro svoji umělou (ne)inteligenci se ale stává spíše olověnou koulí u nohy. Neustále se vám motá před hlavní, opakovaně se polomrtvá vrhá do místnosti plné nepřátel, používá tu nejslabší zbraň dokud ji nedojdou náboje, nebo do vás nemilosrdně pálí, ocitnete-li se náhodou mezi ní a nepřítelem. Její střelba vám sice neublíží, ale neustálé narážky (které jsou samy osobě pěkně otravné) na to, jak důležité je mít parťáka, působí v lepším případě komicky. Když vám v některých chvílích odmítne dát jednu ze svých zbraní s větou „Forget about it.“, litujete, že ji nemůžete sprovodit ze světa sami.

Pokud je někdo z dvojice smrtelně poraněn, může se jen pomalu pohybovat a volat o pomoc. Nedostane-li se k němu  parťák včas aby mu pomohl, poraněný umírá a hra končí. Protože se vás Sheva drží jako klíště, není toto většinou problém. Komplikace nastává na několika místech, kde se dočasně rozdělíte. V těchto chvílích musíte dávat pozor nejen na sebe, ale i na Shevu, která se o sebe sama postará jen ztěží.

Problémy s umělou inteligencí zachraňuje fakt, že lze celý příběh projít v kooperaci s živým parťákem, a to buď online, nebo ve split-screenu, a užít si tak mnohonásobně větší zábavu. I tak je ale lepší hrát s někým, koho dobře znáte, aby nedocházelo k neshodám při sbírání předmětů a práci v inventářích.

A tím se dostáváme k té zdaleka nejděsivější části hry. Oba inventáře – pro každou osobu jeden, se skládají z pouhých devíti polí tvořících čtverec. Předměty ležící na jeho osách lze přiřadit ke směrovému kříži na dualshocku, čímž získáte rychlý přístup k těmto položkám stisknutím příslušné šipky. Tato pole je vhodné využít pro předměty, které často střídáte, jako jsou třeba zbraně. Zatím funguje vše bez problémů. Skutečný survival horor ale nastává ve chvílích, kdy se musíte zanořit do temných hlubin inventáře a operovat přímo v něm. Při práci v inventáři totiž hra běží stále dál a vy se stáváte zcela bezmocní. Uvedu příklad.

Vy a vaše partnerka jste na prahu smrti, od nápisu „You are dead“ vás dělí jeden dobře mířený hod sekerou. Nepřátele se na vás valí ze všech stran a není kam utéct. Smyčka se pomalu stahuje. V tom si všimnete léčivé rostliny, která může vám i vaší partnerce doplnit část života. V kombinaci s červenou rostlinou, kterou má v inventáři vaše parťačka, vám ale může oběma doplnit zdraví kompletně. Stačí tedy sebrat rostlinu zelenou, smíchat s červenou a použít. Váš inventář je však stejně jako inventář vaší kolegyně úplně plný. Chcete-li si zachránit život, musíte se něčeho vzdát. Řekněme nábojů do brokovnice. Najíždíte na vybraný předmět, označujete a z nabídky volíte „vyhodit“. Dostane se vám otázky, zda chcete předmět skutečně vyhodit. Potvrzujete, že ano, a ve vašem inventáři se uvolňuje místo. Nepřátelé se zatím přibližují. Vaše parťačka vybavená plně nabitou brokovnicí a samopalem je hrdinně odráží střelbou z 9mm pistole. Pro smíchání obou rostlin teď potřebujete získat červenou z Shevina inventáře. Sběrem zelené květiny se však váš inventář opět naplnil a vy pro ni nemáte místo. Označujete tedy náboje do sniperovky a dáváte je vaší partnerce. Ta vám za ně v mžiku poskytne několik nábojů do brokovnice. Jste zase tam, kde jste byli. Zkažený dech nepřátel již cítíte na vašich zádech. Opakujete postup s vyhozením nábojů a zadáváte požadavek na červenou rostlinu. Konečně je máte obě. Označujete první rostlinu, označujete druhou a všelék je namíchán. Už ho stačí jen použít. Přichází však úder lopatou, který v mžiku ukončuje vaše trápení. Kácíte se k zemi a na obrazovce se objevuje nápis ohlašující smrt. Dualshock letí do kouta. Uplyne pár vteřin a ozve se Shevin výkřik. „Chris!“. Pocit frustrace je završen.

Všechny komplikace by odpadly, kdyby se hra při práci v inventáři zastavila tak, jak tomu bylo v předchozím díle. A díky zrychlené volbě by neutrpělo ani tempo hry. Jasná ukázka toho, že být novátorský za každou cenu se nevyplácí.

Naproti tomu některé scény a postavy charakteristické pro díl čtvrtý jsou zcela bezostyšně kopírovány. Opevnění se v domě a odrážení zástupů protivníků se dá pochopit. Při scéně, v níž se proti vám řítí náklaďák a vy se můžete zachránit jedině odstraněním řidiče, se už dostavuje pocit déja vu. Když se ale jeden z bosů záměrně infikuje parazitem, načež se z něj stane obrovská stvůra, jejíž hlavní částí a zároveň slabinou je původní, znetvořené tělo, podobnost se Salazarem a jeho dobrovolným sežráním masožravou rostlinou je do očí bijící.

Stejně tak i nepřátelé jako je muž s motorovou pilou a pytlem přes hlavu nebo zavalitý voják s rotačním kulometem, jako by čtvrtému dílu z oka vypadly. Zde by se alespoň špetka kreativity hodila. To platí i u bossů a soubojů s nimi. Většina bossů, v duchu japonské tradice, dosahuje gigantických rozměrů, hemží se množstvím končetin, chapadel a různých pulzujících laloků. Souboje s nimi při nichž donekonečna opakujete jednu a tutéž činnost jsou pak spíš nudné než zábavné. Za jediného „sympaťáka“ považuji místního řezníka a dřevorubce v jednom, který si střihnul roli i ve filmovém Resident Evil: Afterlife. Škoda, že mu ve hře nebylo věnováno více prostoru.

Co se ovládání týče, i to zůstalo víceméně při starém. Komu by ale nevyhovovalo, může si nyní vybrat hned ze tří dalších typů. Nemožnost pohybu při míření a nabíjení sice zůstává, nově lze však dělat úkroky a vylepšené bylo také otáčení kamery. Laserový paprsek, kterým zaměřujete, není v některých slunných oblastech dost dobře vidět a občas se zcela schová za Chrisovou nabušenou paží, většinou ale funguje bezchybně.

Poněkud nevyváženě na mě působily lokace, v nichž se děj odehrává. Když jsem spatřil prosluněné africké slumy, ve kterých hra začíná, byl jsem nadšen. Západ slunce v místním lomu mě doslova okouzlil. Slunečné počasí střídá potemnělá obloha a hra se přesunuje do vesnice domorodých obyvatel uprostřed močálů. Za zmínku stojí také prastaré ruiny podzemního chrámu. V druhé polovině hry ale vystřídají zajímavé prostředí šedé koridory chodeb, sterilní výzkumné laboratoře a jiné nezáživné interiéry.

Na začátku každé kapitoly nebo v případě restartu můžete za získané peníze a poklady nakupovat nové předměty, především zbraně, jejichž vlastnosti lze postupně vylepšovat. Získané předměty spolu se všemi vylepšeními, můžete nově používat i při hře na vyšší obtížnost nebo když se jen tak připojíte k někomu do hry. Zbraní je víc než dost. Dokonce bych řekl, že na survival horor až příliš. Jenže RE 5 už není žádným hororem. Je těžké navodit tu správnou atmosféru strachu, když se pohybujete v prosluněných oblastech, plně vyzbrojeni a s parťákem za zády. Ačkoliv byl odklon od hororu kritizován již ve RE 4, zůstala mu alespoň ponurá atmosféra. RE 5 již nenabízí ani to.

Po dohrání příběhové kampaně se zpřístupní mód Mercenaries, který můžete hrát sami, v kooperaci s kamarádem online nebo ve split-screenu. Stejně jako ve čtvrtém díle je vaším úkolem získat v časovém limitu co nejvyšší skóre zabíjením nepřátel. Čím více nepřátel zabijete v řadě, tím větší vaše skóre bude.

Gold edice obsahuje proti klasické verzi několik bonusů navíc. Kromě extra figurek a kostýmů, jde především o módy Versus, Mercenaries Reunion a kapitoly Lost in Nightmares a Desperate Escape.

Mercenaries Reunion je totožný s módem Mercenaries, avšak nabízí nové postavy a zbraně. Podobný je i mód Versus, určený pro online hru až čtyř hráčů. Zahrát si jej můžete buď v režimu Slayers, v němž opět získáváte body za střílení nepřátel s umělou inteligencí, anebo v režimu Survivors, ve kterém se střílí hráči navzájem. Oba režimy si můžete zahrát buď ve variantě všichni proti všem, anebo ve dvou týmech po dvou hráčích. Jde však spíše o doplňkovou záležitost než plnohodnotný multiplayer, u kterého byste trávili celé dny.

Největším lákadlem Gold edice jsou bonusové kapitoly. V kapitole Lost in Nightmares zjistíte, co se stalo před třemi lety, když se Chris tentokrát s Jill Valentine snažili dopadnout zakladatele Umbrelly Ozwella E. Spencera. Tato kapitola je mnohem temnější než hlavní kampaň, a i když v ní narazíte jen na několik málo (leč opravdu tuhých) nepřátel, dokáže navodit solidní atmosféru. Naopak s nekonečnými zástupy nepřátel se setkáte v kapitole Desperate Escape, která popisuje, co se dělo se dvěma vedlejšími postavami Jill a Joshem, zatímco Chris s Shevou se snažili dopadnout hlavního padoucha. Každá z kapitol vám zabere něco kolem dvou hodin a lze je hrát stejně jako hlavní příběh s kamarádem online, ve split-screenu nebo s umělou inteligencí.

Kromě zpackaného inventáře a umělé inteligence nemá RE 5 žádné technické nedostatky. Pravda, loadingy by při 6 GB instalaci nemusely být tak časté, ale budiž. Herní doba je dostatečná, grafika úžasná, ovládání a kamera víceméně bezproblémové. Zároveň ale RE 5 nepřináší nic nového a v detailech až příliš kopíruje čtvrtý díl. Není zde nic co by vám nedalo vydechnout dokud hru nedohrajete. Zajímavé situace, logické hádanky, napínavý příběh, hororová atmosféra, zábavné souboje s originálními bossy, zkrátka nic z toho, co ve čtvrtém díle tak skvěle fungovalo a udržovalo tempo hry, tu není. Po první velké přestřelce v afrických slumech vás už hra ničím nepřekvapí. Prostě jen pokračujete ve hře a střílíte co se vám postaví do cesty. A ani ten pocit ze střelby není tak intenzivní jako kdysi. Asi teď budu vypadat jako zvrhlík, ale rozdávat headshoty brokovnicí na krátkou vzdálenost bylo v RE 4 syrovou lahůdkou, kterou mi žádná jiná hra nenaservírovala. Teď se mi zdá jako by se tvůrci schválně drželi při zemi. Nevím proč, protože hra má stejně nálepku od osmnácti let. Zatímco v předchozím díle jsem ve hře postupoval, abych mohl likvidovat další nepřátele, v RE 5 jsem likvidoval nepřátele proto, abych se dostal dále.

Resident Evil 5 se podle mého neocitl na půl cesty mezi hororem a akcí, jak někteří tvrdí. Spíše bych řekl, že při přechodu k akci sešel z cesty a ztratil se bůhví kde. S hororem již nemá společného vůbec nic, pro plnohodnotnou akci nemá odpovídající ovládání a inventář. Snad se mu jednoho dne podaří najít cestu tam, odkud přišel. Zpět na vrchol.