Recenze hry: Ninja Gaiden Sigma

Série Ninja Gaiden, v Japonsku původně známá jako Ninja Reyukenden, ušla hodně dlouhou cestu. Na arkádách se zjevila již koncem osmdesátých let, následně si užila delší románek s NESem v podobě trilogie, poté přišlo promiskuitní období, kdy si zašpásovala na Mega Drivu, Atari, ZX Spectru či dokonce PC. Pak se nad krvavou cestou agilního ninji na dlouhé roky zavřely vody. Až do grandiózního znovuzrození v roce 2004 na XBOXu pod jednoduchým jménem Ninja Gaiden. 

Nová doba žádala nový přístup, a tak původně klasickou ručně kreslenou 2D scrollovací mlátičku nahradila mlátička ve vyleštěné 3D grafice se všemi těmi polygony, texturami, světelnými efekty a podobnými záležitostmi, díky kterým je nutné si čas od času zvednout čelist z podlahy. Jenže vizuální pozlátko (ať sebeoslnivější) nebylo tím pravým důvodem, proč se houfy hráčů se zasněným výrazem snažily běhat po zdech, vystřihovaly si z papíru hvězdice a se slovy: „Jsem ninja!“ je vrhaly po zmatených kolemjdoucích.

Ninja Gaiden totiž patří mezi ty hry, které vás dokážou okouzlit už pár minut potom, co poprvé sevřete v dlaních ovladač, abyste o několik hodin později stále seděli se zarudlýma očima před obrazovkou a zběsile bušili do tlačítek, i když už jste dávno měli jít spát, vynést koš, jít do práce, do školy, nakoupit, zachránit svět… prostě cokoliv. Fungovalo to u původního Ninja Gaidenu, i o rok pozdější pozměněné reedici s přízviskem Black. Funguje to i v nové vylepšené verzi (která vychází právě z Ninja Gaiden: Black) s názvem Ninja Gaiden Sigma určené pro konzoli PS3.

Přesně tak, Sigma je pouhý remake, osekaný i obohacený, vyleštěný a načančaný pro potřeby nové platformy. Příběh tak znovu sleduje nadaného ninju jménem Ryu Hayabusha, který se vydává pomstít vyvražděnou rodnou vesničku a najít ukradený mocný meč Dark Dragon Blade. Klasická zápletka v klasickém japonském světě mixujícím poetické vesničky jako vystřižené z doby samurajů s hypermoderními technologiemi. Katany, šurikeny, ale i kulomety a výbušniny, stejně jako draci, pekelná stvoření, motorkáři a těžcí ozbrojenci – to všechno tu najdete. Nechutná šlichta nebo nápaditá směska? Záleží jen na vaší chuti. 

Sigma příběh v několika ohledech upravuje, v dobrém i špatném slova smyslu. Například trochu nepochopitelně chybí úvodní intro vyprávějící legendu Dark Dragon Blade. Původní úžasné renderované dějové animace už nyní tak úžasně nevypadají, protože na rozdíl od zbytku hry zůstaly v dnes už směšném rozlišení 480p. Možná i z tohoto důvodu chybí možnost si jednotlivé příběhové vsuvky znovu přehrát. Žádná škoda. Potěší však převedení některých animací do „in game“ grafiky a hlavně umné zakomponování možnosti hrát za jinou postavu, než je drsňák Ryu.

Zcela pochopitelně stejně jako u příběhu, ani v samotném herním konceptu nedošlo k žádným razantním změnám. Sigma tak znovu nabízí 3rd person akci formátu Prince of Persia, Devil May Cry či třeba Onimusha. Od perského princátka si bere jeho atletické dovednosti, takže se připravte na značně efektní pobíhání po stěnách, ručkování po římsách, protáčení na hrazdě a netradičně i běhání po vodě. Vše vypadá naprosto přirozeně a ovládá se zcela intuitivně a je vysloveně radost koukat, jak elegantně se Ryu proplétá úrovněmi. Pokud ho tedy nezpomalí nějaký protivník. Nebo rovnou nezabije. 

Boje, to je alfa a omega (i Sigma) Ninja Gaidenu. Jsou komplexní a jsou zatraceně pohledné. A jsou taky ještě zatraceněji těžké. Říct o Ninja Gaidenu, že je těžký, je jako mluvit o pekle jako o tom trošku teplejším místě. Je to daleko horší. Nováčci s velkou pravděpodobností poprvé skončí jako variace na mrtvého ninju asi po patnácti minutách hraní, zhruba tedy na třetině cesty za prvním bossem. Ninja Gaiden není o zběsilém bušení do tlačítek, staví na rozmyslu, obezřetnosti a totální koncentraci. Soubojový systém nabízí všechny ty klasické prvky známé z podobných her, postupně se odemykající komba, magické útoky, speciální útoky, zbraně na dálku, krytí, uskakování, protiútoky… ale zde to na rozdíl od podobných her k něčemu je. 

Bez mistrné techniky krytí vám během pár vteřin naporcuje kdejaký protivník, nemluvě o závěrečných protivnících na konci úrovní. Každý soupeř dokáže zasadit ránu, která pekelně bolí a která může další vývoj hry pěkně znepříjemnit. Uzdravovacích lahviček je málo a u prodejců stojí solidní peníze. A ty se rozhodně dají utratit užitečnějším způsobem, třeba za svitky s novými komby, lepší vybavení nebo vylepšování zbraní. Pokud prostě půjdete do akce bez rozmyslu, spláčete nad výdělkem. A na začátek si rozhodně pár kapesníků připravte. Ovšem ačkoliv je Ninja Gaiden obtížný, rozhodně není nefér. Bojový systém je komplexní a pokud pochopíte všechny jeho zákonitosti a získáte potřebný „nácvik“, stane se procházení úrovněmi daleko příjemnějším. Pokud zjistíte, že na to opravdu nemáte, stále je tu možnost po několika úmrtích snížit obtížnost.

Dobře, zatím jsem celou dobu mohl mluvit o Ninja Gaiden Black a nic by se nestalo. Tak čím je tedy Sigma jiná? Tou nejvýraznější změnou je zmiňované přidání nové herní postavy. Stala se jí lovkyně Rachel, se kterou si projdete tři mise. Rachel se od hlavního hrdiny liší nejen daleko atraktivnějším vzhledem, ale zároveň i poměrně odlišným herním stylem. Tam, kde Ryu sází na svojí mrštnost ninjů, Rachel spoléhá na obrovské pomalé ale po čertu účinné kladivo (či co to je za zbraň), se kterým si užijete spoustu švandy. Ve zkratce je blonďatá hrdinka tím pomalým, ale silným bojovníkem. Změna herního tempa slouží jako vítané zpestření, škoda, že ty tři mise jsou poměrně krátké.

Vězte však, že Rachel není jedinou změnou, ale Sigma získala do vínku spoustu malých na první pohled nepostřehnutelných vylepšení. Přidání souboje tady, ubrání támhle, nové předměty v truhlách, více obchodníků po cestě, noví protivníci, dvojice fajnových katan pro hlavního hrdinu, možnost třepáním ovladače zesilovat účinky kouzel… nic zázračného, ale pokud máte v malíku hry předchozí verze, určitě si všimnete, že Sigma se hraje tak trochu jinak. Nedošlo však pouze k přidávání nových věcí, ale pár drobností z podivných důvodů zmizelo. Pro mě nejvýraznější ztrátou jsou NESové verze stařičkých Ninja Gaidenů odemykané po dohrání. Kdoví, jestli k tomu měli tvůrci nějaký zásadní důvod.

Samozřejmě došlo i na oprášení grafického kabátku, přestože jsem popravdě čekal trochu víc. Ninja Gaiden Sigma rozhodně nevypadá špatně, vysoké rozlišení má něco do sebe, přibylo pár nových efektů. Nicméně za problémy s vertikální synchronizací a pár rozmazaných textur by si tvůrci též zasloužili dostat přes prsty. Je prostě zřetelné, že se jedná o port a nikoliv hru přímo vyvíjenou pro PS3.