Recenze hry: Kane & Lynch 2: Dog Days

První díl hry Kane & Lynch proslul svou kontroverzí jak ohledně příběhu, tak i co se výsledného hodnocení týče. Zároveň si jeho tvůrci, studio Io Interactive, na svůj vrub připsali svou první jen lehce nadprůměrnou hru. S pokračováním Dog Days mají nyní na pažbě další zářez – hru průměrnou až špatnou. Kdo ví, o co se pokusí, pokud někdy bude trojka…

První díl byl solidní akční záležitostí, bez nějakých přehnaných pokusů o invenci, u níž vyčnívala snad jen snaha mít ze všech postav parchanty a podrazáky. Díky tomu byl scénář takový, skoro se to zdráhám říct, dospělý, a u hry udržel. Na dvojku šli autoři od lesa a rozhodlia se, že přitvrdí. Bohužel někde při tom všem padouchování postavy zapomněly mozky a tak je scénář přehlídkou hloupých rozhodnutí, díky kterým se naši „hrdinové“ propadají stále hlouběji do stoky, kterou je Šanghajské podsvětí.

Hlavní postavou je tentokráte v Šanghaji se usadivší Lynch, spokojeně živořící z drobných melouchů se svou nově nabytou přítelkyní. Když se naskytne příležitost pro trochu důležitější prácičku, dá vědět svému bývalému parťákovi Kaneovi, který s vidinou snadného výdělku dorazí. A samozřejmě, nic nejde podle plánu, proto musí oba přežít vše, co na ně Šanghaj vrhne. A že toho bude hodně.

První věcí, která u Dog Days trkne do očí, je grafika, a není to v pozitivním slova smyslu. Autoři se rozhodli celou hru zpracovat stylem jako kdyby byla natočená na ruční videokameru. Roztřesenou, zrnitou videokameru, se všemi obrazovými artefakty a nechtěnými záblesky světla. Snahou byl pravděpodobně umělecký záměr, ale popravdě se na to děsivě zvyká. Kameru drží jakási anonymní třetí osoba, a tak pohled kamery není „přes rameno“, ale „zpoza postavy“, což celý obraz ponechává v pro hráče nezvyklém úhlu. Zrnění obrazu, rozkostičkovaná cenzura (hra je od osmnácti let, ale z nějakého důvodu cenzuruje headshoty... a později ve hře i dva virtuální penisy) nebo přehršle lens flare efektů jen doplňují dílo zkázy. Asi až v půlce hry jsem si dostatečně zvykl, aby to neodvádělo pozornost od akce. Alespoň že při rozhovorech mají postavy dobrou mimiku v obličeji a dabing spolu s hudbou jsou na ucházející úrovni. Po celou hru hrajete jen za Lynche a Kanea ovládá počítač, tedy pokud nehrajete v kooperaci s jiným hráčem. Oproti prvnímu dílu, kde jste naopak hráli za Kanea a Lynch vás doprovázel, to ale není nijaká zásadní změna. Postavy totiž působí, jako by si prohodily v sequelu osobnosti, a jen velice zřídkakdy na povrch pronikne Lynchova psychóza, která působila tolik trablů v původní hře. Roli nevrlého přicmrndávače tak zastává Kane.

Grafické průměrnosti nepomáhá ani fakt, že prostředí hry je poměrně monotónní. Celá hra se sice odehrává v metropoli mnoha tváří - Šanghaji, ale vy navštívíte poměrně šedivě působící lokace jako doky, podzemní garáže, vlakové nádraží, rozbořené staveniště nebo špinavé uličky. Je to dost nelibý odklon od prvního dílu, jehož lokace byly sice stejně omezené jen pro pohyb vpřed, ale alespoň působily zajímavě a variabilně.

Hlavní důvod je asi ten, že Dog Days jsou koridorová střílečka, ve které musíte používat systém krytí, a tak navštěvujete místa, kde je výskyt krytů logický (auta v garáži, materiál poskládaný na staveništi atd.). Autoři jsou ale poměrně zákeřní, a tak většina krytů, na rozdíl od jiných her, není zcela bezpečná a nepřátelé vás můžou snadno zasáhnout. To činí z některých pasáží zbytečně frustrující záležitost, z nichž asi nejvíce vyčnívá začátek druhé mise, kdy na dálnici bráníte vpřed se šinoucí auto, zatímco se neustále rojí nepřátelé, na vás i na přibližovadlo zásobníky vysypávající. Jediné krytí poskytují ostatní vozidla, přičemž protivníkům nedělá potíže vám ustřelit půlku obličeje přes chladič, zatímco vy se potýkáte s masivním rozptylem vašich zbraní, a tedy i lumíkovským nutkáním běhat gangsterům před jejich rozpálené hlavně, abyste něco vůbec trefili. Připouštím, že po téhle misi se moje hodnocení pohybovalo kolem dvacítky, naštěstí se účinnost a přesnost zbraní v dalších misích zlepší. Zlepšení ale ani v tomto případě neznamená, že bychom se dostávali k nějakým závratným kvalitám. Celá kampaň má milosrdné, ale opravdu krátké čtyři hodinky, a pokud nechcete zkusit průměrný (a díky kvalitám hry nepříliš hraný) multiplayer, založený na podrážení všech ostatních, máme tu opravdu tristně zapomenutíhodnou hru.

Zapomenutíhodná hra je ostatně i dobrá sumarizace tohoto počinu. No tak, Io Interactive, ukázali jste, že hry umíte. Nemusíte dokazovat, že je dokážete i neumět.