Recenze hry: Dungeon Siege II

První Dungeon Siege byl velmi očekávaným akčním RPG. Hrou, která měla sesadit z trůnu žánru slavné Diablo 2. Ani Dungeon Siege se to bohužel nepodařilo, z větší části díky extrémní linearitě a z toho vyplývající pro část hráčů nesnesitelné repetetivnosti herního zážitku. Zde bych rovnou poznamenal, že jsem se k takovým hráčům nikdy neřadil, a první Dungeon Siege i jeho datadisk Legends of Aranna jsem si opravdu užil a oblíbil, přestože jsem věděl, že spousta věcí by šla zlepšit. Nyní je tu druhý díl. Zlepšil to, co měl?
Hned úvodem si můžeme říct, že zlepšení nastala. Přesto hráči, kterým ležel v žaludku už první díl, druhému na chuť asi také nepřijdou. Ale postupně. RPG začneme tvorbou hrdiny. Máme tu několik ras, každou drobně upravitelnou, ale kromě vzhledu to na hru nemá vliv, takže pokračujeme. Vylepšování postavy probíhá stejně jako v prvním díle. Funguje na principu „co děláš, to se ti zlepší“. Takž ano, váš křehký elf může útočit s obouruční sekyrou, kterou se porcují sloni, ale musí hodně, hodně bojovat zbraněmi na blízko, aby se mu zlepšila patřičná schopnost. A ano, i váš drsný válečník, co ke snídani drtí mezi zuby lebky nepřátel, může nepřátele mrazit a pálit magií, ale musí se k tomu dopracovat přes nějaké to léčení a vyvolávání drobných lesních pomocníků. Vlastnosti na zlepšování jsou čtyři: zbraně zblízka, zbraně na dálku, přírodní magie, a nakonec magie bojová. Mezi tím se v průběhu dobrodružství hrdinům zvyšují standardní vlastnosti jako síla, inteligence a podobně, které ovlivňují statistiky hrdinů, ale samy od sebe, hráč si nezvolí, co zrovna navýšit.
Začínáte jako žoldnéř ve službách záhadného Valdise, a spolu s dalšími spolubojovníky jste právě zahájili invazi na Greilyn, ostrov dryád. Úvod hry je koncipován jako tutorial, a když se na jeho konci konečně dostanete k  tajemné relikvii, po které Valdis pase, příběh se teprve rozjede. Valdis se ukáže být záporákem (což soudný hráč tak nějak tuší už od intra), zabije vašeho přítele z dětství, a zmizí v domnění, že mrtvý je i hlavní hrdina, známá to chyba mnoha záporáků. Hrdinu najdou a uvězní dryády, ale naštěstí tohle není simulátor života ve vězení v korunách stromů, a tak dryády svolí, ač nerady, že jim můžete pomoci. Postupem času získáte jejich důvěru a dokonce i přátele, kteří se k vám přidají. Začne se před vámi rozvíjet příběh, o pradávné válce, ve které se nakonec utkali oba nesmiřitelní protivníci v duelu, každý vyzbrojen artefaktem polobožských vlastností – meč proti štítu. Meč porazil štít, který se rozbil na čtyři kusy a takto uvolněná energie tehdy způsobila zkázu téměř poloviny světa. Nyní je na vás najít a znovu sjednotit štít, protože meč se vrátil. Ano, hádáte správně, má ho Valdis, kterému se hodláte pomstít.
Jak patrno, dějová linka je solidní klišé, ale alespoň je dobře odvyprávěna, takže udrží vaši pozornost. Hra je, stejně jako první díl, dosti lineární, cesta je vždy ohraničena nějakou propastí, lesem nebo útesem, takže odbočit nelze. V průběhu hry ale narazíte i na nepovinné úkoly, které vás zavedou na již navštívená místa, často do lokací, kam jste se zatím dostat nemohli. Což je příjemné osvěžení, přesto vás hra žene stále vpřed. Z nepřátel vypadává spousta tu více, tu méně magických předmětů, až se v těch předponách a příponách budete ztrácet. Kouzelníci tu najdou dost kouzel, ale upřímně, asi polovina z nich je zkrátka příliš slabá na to, aby šla nějak rozumně využít. Stále tu ale zůstává ta esenciálně čistá hratelnost akčních RPG, kdy se prosekáváte skrz řady nepřátel, zlepšujete si své statistiky a hledáte lepší předměty. Nepřáteli hra vůbec nešetří, vrhá jich dost, vrhá je často, vrhá je i v solidní variabilitě, sem tam s nějakým tím bossem.
I když jsem už zažil delší RPG, Dungeon Siege 2 není žádná pápěrka a vydrží vám solidně dlouho, navíc si se svou vytrénovanou družinou můžete po dohrání rozjet hru znovu na vyšší obtížnost. Grafika je velmi pěkná, pokud se ovšem nerozhodnete přiblížit kameru úplně dolů, potom vynikne její hranatost. Příběh je vyprávěn za pomoci hezkých animací, ať už renderovaných nebo v podobě statických obrázků s komentářem. Dabing i zvuky nevybočují z průměru, ale vrací se skvělá, atmosféru doplňující hudba od Jeremyho Soulea, který už byl autorem skladeb pro první díl Dungeon Siege.
Závěrem můžu jen říct, že trůn Diabla 2 se v minulosti už několikrát zachvěl (nejvíce asi po vydání Divine Divinity), také Dungeon Siege 2 si se starým králem laškovně zatřáslo, avšak trůn i s panovníkem stojí dál a na svého pokořitele stále čeká. Přesto se Dungeon Siege 2 může směle řadit k těm nejlepším akčním RPG, ostudu svému žánru rozhodně nedělá.