Recenze hry: Black

Kalašnikovů je po světě všehovšudy okolo 100 miliónů. Alespoň to tvrdí wikipedie. To znamená, že každý, zhruba, šedesátý osmý člověk by měl mít jednoho pod postelí, ve skříni nebo zrovna v ruce. Vsadím se ale, že většina z vás z něj nejenže nestřílela, ale ani jej na vlastní oči neviděla. Doufám, že doba, kdy bychom se po něm museli začít shánět, nenastane, přesto však my, hráči, potřebujeme najít způsob, jak uspokojit své militantní choutky, aniž bychom někoho přímo ohrozili na životě. Jako nejjednodušší způsob se nabízejí hry. Jenomže jak všichni víme, ono najít hru, která alespoň minimálně navozuje pocit ze střelby, je problém. Některé hry, jako Unreal Tournament nebo Quake, se o to ani nesnaží. Další se o to sice snaží (Call of Duty, Battlefield), ale stále tomu něco chybí. No a pak jsou tu hry, které tímto tématem žijí a dávají vám to každým coulem najevo. Mezi vůdce této skupiny se řadí jedno dílo od Criterionu – Black.

Black je FPS. Je to FPS toho nejkřišťálovějšího stylu a jde za jasným cílem. Pobavit hráče a ohromit diváky. Abych to maličko přiblížil, zkuste si vybavit Burnout. Zapomeňte na to, že jde o zcela jiný žánr a vzpomeňte si na charisma, kterým hra oplývala. Byla úžasně uchopitelná a přitom vám do žil lila takové dávky adrenalinu, že nebylo možné se od ní urvat. Black je přesně takový. A to díky tomu, že jsou pod oběma hrami podepsaní ti samí lidé.

Když byl v květnu 2005 na E3 představen projekt Black, ve vzduchu bylo cítit, že na svět se dere něco velkého a neobvyklého. Název nic moc nenapovídal, vývojáři byli skoupí na slovo a budili mezi lidmi jen spekulace a teorie. Světem navíc kolovaly pouze informace o jakési akci hollywoodského střihu, která na konzolích nemá obdoby. Co si o tom průměrný člověk mohl asi tak pomyslet? S příchodem prvních preview a gameplay prezentací však zemí otřáslo něco nečekaného a celý svět na chvíli přestal dychtit po blížícím se PS3. Povětřím se nenápadně prohnala myšlenka: „K čemu vlastně potřebujeme next-gen konzole, když si můžeme zahrát hry zítřka už dnes na starých pé es dvojkách?“ Neberte to teď nijak nadsazeně. Pokud vás to minulo, vězte, že ve své době žádná hra nepředvedla takový technologický rachot, s jakým vyrukoval Black. Nicméně to už je hudba minulosti a opojení z onoho dobrého vína už zcela vyprchalo. Bylo by ale škoda nepřipomenout si, v čem byla tato gamesa natolik revoluční, že na čas dokázala všechny hráče o(c)hromit.

Jak už jsem naznačil, Criterion jednoduše ví, jak na nás. Nemám nejmenší tušení, jestli získali spisy z Alexandrijské knihovny nebo rozluštili sumerské písmo, ale znají způsob, jak nejlépe stimulovat lidské smysly. Využívají každé příležitosti s takovou pečlivostí, že se vám bude tajit dech. Vtělí vás do člena speciální jednotky, která má práci tak špinavou, že by si na ni netroufl ani Mike Rowe z Discovery Channel. Abych byl přesný, tak do bývalého člena této jednotky. V tuto chvíli totiž sedíte pěkně v chládku. Je jasné, že člověk vašeho postavení má spoustu informací a tak se za vámi zastaví pán v obleku a kravatě, který se z vás za cigaretu a nabídku pomocné ruky pokusí tyto informace vydolovat. Vy kývnete a začnete vzpomínat a vyprávět. Příběhové vstupy jsou velice pěkně zinscenované a herci hrají svoje jednoduché role poměrně přesvědčivě.

Hra začíná kdesi na předměstí fiktivního města Veblensku. V rukou mám pouze pistoli a do očí mne udeřilo (na svou dobu a hardwarové možnosti PS2 s taktem vícejádrového procesoru na nějakých směšných 200MHz!) ohromující grafické zpracování. Slunce krásně svítí, sklo se tříští a cihly se drolí pod deštěm kulek. Chopil jsem brokovnice a začal hledat východ z místnosti. Dám těm ruským zmetkům ochutnat olověnou smrt. Když jsem přistoupil ke dveřím, začal jsem zkoušet všemožné kombinace tlačítek, ale nedařilo se mi je otevřít. Vzpomněl jsem si však záhy na reklamní kampaň, která se rozplývala mimo jiné nad všemožnou destrukcí. V ten okamžik jsem pochopil, že klíč, držím už dávno v rukou. Vypálil jsem, plech povolil z pantů a vesele jsem vykráčel ven. Veden instinktem hollywoodského hrdiny jsem sebral o zeď opřený Kalašnikov a vrhl jsem se s pokřikem „Urrrráááá“ přímo do křížové palby. Životy mi však začaly utíkat, jako peníze ze státní pokladny a než jsem se nadál, bylo po mně. Po chvíli mi došlo, oč tu běží. Hra vás během vaší pouti totiž perfektně naučí čtyři věci. Krýt se, mířit na hlavu, milovat zbraně a sprostě nadávat. Je totiž tak odporně těžká (na nejvyšší obtížnost prakticky nehratelná), že se nachytáte, jak po chvíli úporné snahy a pokusů o sebeovládání ječíte na televizi: „No tak mi k***a řekni, jak to mám asi do p**e udělat, když jsou všude!!!“ Vzpomeňte si na mě při poslední misi :). Nepřátelé totiž strašně neradi umírají a navíc mají tendenci trefit přesně to, co chtějí, tzn. vás. Tohle vskutku není nic pro slabé povahy, ale na druhou stranu to dodává hře kýženou atmosféru. Stále budete v pozoru a opatrně budete plánovat každý krok.

Rozhodně si také vybudujete solidní respekt ze zbraní. Těch je tu spousta a určitě nemusíte mít strach, že by vás snad omrzely. Je to přece hlavně o nich. Kromě toho, že do každé mise dostanete něco trošku jiného, i protivníci disponují kousky, které si rádi osaháte, a to doslova. Zvednete je ze země ne proto, abyste si ji nechali, ale jen se na ni podívali zblízka, vystřelili si ránu a obdivovali její ladné křivky. Rukama vám tak projdou pistole Glock 17, Beretta M92F, Magnum, brokovnice SPAS 12, Remington 870, samopaly MP5, MAC-10, útočné pušky AK-47, M16-A1 a tak dále. Diamantem mezi drahokamy je pak kulomet M249, kterým uděláte takový svinčík, že se za sebe budete stydět. Pokud se takhle chová i v reálu, měli by ho zakázat a jeho použití zařadit mezi zločiny proti lidskosti. Tuto krásnou podívanou navíc doplňuje skutečná hudební symfonie, kterou mají tyto zbraně na svědomí. Doposud žádná hra, a to myslím smrtelně vážně, mě tolik neuspokojila podobným audiovizuálním zpracováním AK-47 (o M249 ani nemluvě). A že se jich už o to pár pokusilo.

K designu úrovní není moc co říct. Možná i záměrně se tvůrci drží zaběhaných klišé, takže se proběhnete továrnou, doky, skladištěm a dalšími dobře známými prostory. Normálně bych trošku prskal vzhledem ke stereotypu. Nic takového tu ale nehrozí. Alespoň ne v takové míře, aby to někoho otravovalo. Co mi trochu vadilo, byla jejich šeď a pochmurnost, která mi časem krapet lezla na mozek, ale uznávám, že k FPS se to hodí více, než barevný svět teletubies. Stejně všechno rozstřílíte. Tedy ne, že by šlo zničit naprosto vše, a rozhodně ne v takové míře, jaká nám byla slíbena, ale stopy po vaší přítomnosti zanecháte značné.

Když už jsme u hledání vad na kráse, nedá mi to nepostěžovat si na délku hry. Ta je všechno, jen ne dobrá. Mise jsou totiž nepříjemně dlouhé s poskrovnu rozesetými checkpointy a celková herní doba čistého času nezabere více, než 8 hodin. Na druhou stranu umřete tolikrát, že se to protáhne minimálně na dvojnásobek. A nakonec ještě jedna nepříjemnost, dle mého názoru dost podstatná. Black se totiž narodil bez multiplayeru. Osobně ho prohlašuji za mrzáka desetiletí, protože jeho potenciál byl z poloviny zabit. Kupříkladu takový Killzone, Timesplitters nebo Medal of Honor si s chutí zahraji doteď a s kamarádem jsme u nich v dobách naší slávy vydrželi sedět od úsvitu do soumraku. Black se na nás ale při multiplayerových hrátkách pouze dívá z poličky a může tiše závidět, že se nepobaví s námi. A za to je mi ho hrozně líto. Takhle okleštit vlastní dítě, to se nedělá. Fuj Criterione!

Ve výsledku jde ale stejně o nezapomenutelnou hru a dle mnohých i nejlépe vypadající 3D akci na Playstationu 2. Pokud tedy milujete zbraně a pořádné výzvy hraničící s masochismem, přičtěte si ke konečnému hodnocení klidně 15%.