Recenze hry: Alice: Madness Returns

Není sporu o tom, že Alenka v Říši divů od Lewise Carolla patří mezi klasické knihy. Alenka v Říši divů od Americana McGeeho ale klasickou videohrou není ani náhodou. Když v roce 2000 vyšel první díl hry, s názvem American McGee's Alice, odnesl si z recenzí velmi solidní hodnocení. Velký prodejní úspěch se ale nikdy nedostavil. Pravděpodobně se tak stalo zaměřením hry na příliš úzké publikum. Přece jen se jedná o hru pro dospělé založenou na knize pro děti. Příběh byl vyveden jako pokračování knihy, kdy nechal Alence zaživa uhořet rodiče, a následné trauma pokřivilo už tak bizarní Říši divů, kterou Alenka musela zachránit a napravit.

Po úspěchu / neúspěchu Alenky se McGee vrhl na lehce nadprůměrné (Scrapland) až těžce podprůměrné (Bad Day LA) projekty, aby se nyní po letech vrátil ke své první velké hře se sequelem. Jakožto PC hráči musíme trochu pátrat v paměti, konzolisté mají velkou výhodu v tom, že původní American McGee´s Alice mají jako bonus zdarma k originální hře.

Alice: Madness Returns dějově navazuje na první díl s prodlevnou několika let. Alenka se stále potýká s traumatem ze smrti svých rodičů a navštěvuje psychiatra, doktora Bumbyho, který se jí snaží vytěsnit Říši divů z podvědomí. Alenka se přesto potýká se záchvaty, které ji znovu a znovu uvrhávají do Říše divů, která opět, nijak překvapivě, vyžaduje záchranu, tentokrát od záhadného vlaku, který ničí vše, co se mu postaví do cesty.

Budiž autorům k dobru, že se snaží o trochu víc příběhu než v prvním díle, což byla přece jen přímočará akce s dialogy mezi tím. Budiž jim ale za zlé, že příběh je dosti plytký a jejich rádoby šokující dějový zvrat spojující pokračování s prvním dílem dělá právě děj první dílu poměrně zbytečným, přestože má naopak sloužit k provázání obou her. Navíc je většina příběhu podána v dosti otravných pasážích mezi jednotlivými kapitolami, kdy s Alenkou bloumáte po Londýně místo po Říši divů, a takřka nic se neděje. Proč tyhle situace nemohly ve hře být jen jako video, nepochopím. Naštěstí jsou zpět i některé postavy z prvního dílu, v čele s ikonickou místní variací na kočku Šklíbu s tetováním a piercingy. Už jsem to zmínil dříve, ale celkový psychologický podtext McGeeových Alenek z nich nedělá zrovna ideální hru pro děti, a to i přes původní knižní námět. Ne že by zde tekly vodopády krve, ale to jen proto, že většina protivníků krev nemá, hra si jinak servítky nebere.

První díl měl na své straně vynikající, byť lehce zvláštní soundtrack, a velmi dobrou grafiku, ve které vypadala pokřivená, temná verze Říše divů fantasticky. I přes fakt, že doba pokročila a grafika je lepší, druhý díl je na tom paradoxně o něco hůř. Hudba je spíše mdlejšího rázu, přestože své světlé chvilky má, jenže ta grafika, tam to skřípe. Nenechte se mýlit, nová Alenka má některé skvěle vypadající lokace, jako třeba vzdušný zámek z karet, jenže většina úrovní jen poukazuje na zničení Říše divů. A poukazuje na ni tak, jako 80% dnešní akční produkce – odstíny hnědé a šedé. Na každou epizodu připadne jedna až dvě úchvatně vypadající části, jenže zbytek je vyplněn velmi stereotypním prostředím. Naštěstí jsou zde i osvěžující krátké pasáže v podobě různých 2D akčních sekvencí.

Ruku v ruce s prostředím jde fakt, že je zde jen minimum typů nepřátel. Základním protivníkem je jakási hrouda černého slizu s tváří panenky, objevující se v různě velkých, agresivních a nebezpečných variantách. Každá epizoda pak má i své speciální nepřátele, kteří se ale povětšinou vyskytují právě ve výše zmíněných zajímavě vypadajících částech, jako například samurajské vosy nebo útočné čajové konvice. Ve výsledku jsou tak souboje ke konci hry trochu stereotypní. Ale abych jen nehaněl, zdejší bitvy mají tendenci překvapovat díky tomu, že nepřátelé spolu solidně spolupracují a nemáte ani chvíli na vydechnutí. Zde si ještě postesknu, že oproti původní Alence, s jejím rozsáhlým ansámblem bossů, vycházejících z postav z knihy, v Alice: Madness Returns je boss jen jeden, ten finální (a je to houžvička).

Bojovat budete zdejší sadou zbraní, které si můžete vylepšovat sbíráním… ehm, zubů. Ne, nevím jakou souvislost to má s Alenkou v Říši divů, zkrátka sbíráte zuby. Hra má nicméně těchto dentálních bonusů v sobě tolik, že za polovinou hry již budete mít vylepšeno vše a zuby se vám pak budou k ničemu (věta, kterou bych asi nikdy nenapsal jako stařec). Zbraně získáte poměrně brzy všechny a kromě již zmíněného vylepšování si musíte se základní sadou vystačit. Je zde nůž na rychlé útoky zblízka, obří šachový kůň na silné útoky zblízka, časovaná bomba co k sobě vábí nepřátele, deštník na odrážení projektilů, pepřenka na rychlé útoky na dálku, a nakonec čajová konvice na drtivé útoky na dálku. Souboje tak probíhají tím stylem, že své zbraně musíte adekvátně kombinovat v závislosti na situaci. Většina nepřátel navíc má zranitelná místa, se kterými se jen tak nechlubí, a tak potřebujete správné načasování.

Apropo, načasování. Základem hry je stále plošinovka, čekejte tedy mnoho nejrůznějších rozsáhlých prostranství, kde budete hopsat z platformy na platformu. Poměrně dvousečný je zde, z hlediska autorů asi zajímavý, doplněk v podobě zmenšování. Alenka se tedy může zmenšovat, což slouží k procházení klíčovými dírkami a především k odhalování neviditelných bonusů. Jenže zmenšená Alenka nemůže dělat kromě chůze nic jiného, což je extrémně iritující ve chvíli, kdy se dostanete do částí (a že jich je ve hře dost), kde jsou neviditelné plošinky. Musíte tak své skákání stále přerušovat, abyste se zmenšili a zjistili, kam vůbec skočit příště. Věc komplikuje i fakt, že několik těchto pasáží má časový limit.

Kromě zubů ještě sbíráte mnoho dalších předmětů. Jsou zde vzpomínkové střípky jiných postav, odhalující více do hloubky zainteresovanost jednotlivých aktérů (a jen tak mimochodem prozrazující onen „velký zvrat“ dvě kapitoly před jeho uskutečněním), jsou zde létající prasečí rypáčky, nebo růže na zvýšení vašeho zdraví. Pokud Alence spadne zdraví příliš nízko, můžete spustit speciální Hysteria sekvenci, ve které zdivočelá Alenka dělá z nepřátel sekanou, aby si doplnila zdraví, jen z nich nedostanete žádné zuby.

Když se tak dívám na řádky zpět, možná celá recenze vyznívá až příliš negativně. Já jsem zkrátka příliš velký příznivec prvního dílu. I přes hromadu mých výtek musím zdůraznit, že druhý díl stále je výrazně nadprůměrná hra, kterou tyto nedostatky sráží pouze z pedestalu her vynikajících. Ačkoliv to chyby druhé Alenky to nijak neomlouvá, faktem zůstává, že v dnešní akční produkci, kde půlka her vypadá téměř shodně, je Alice: Madness Returns velmi osvěžující svým prostředím i zpracováním. Otázkou je, zda o to dnes někdo stojí víc, než o teabaggování svých kamarádů v Halo.